Osobnost je každý z nás ve své neopakovatelnosti a jedinečnosti. Každý má možnost a snad dokonce povinnost tuto jedinečnost rozvíjet. Osobnostní výchova tedy musí začít poznáním, že jsem takový, jaký jsem, mám své přednosti a mám své slabiny. Pokud jsem to ochoten přijmout, mohu se stát vyrovnanou bytostí, která není hříčkou nenaplněných očekávání. Mohu mít rád svůj velký, křivý a pihovatý nos, protože je spoustu důležitějších věcí, kterým se věnuji, a které mi jdou.
Dále si musím uvědomit to, že nežiji sám a izolovaně. Přicházím do kontaktu s druhými. Být schopen žít v kolektivu je přece normální, řeknete. Ale na oné normálnosti právě v tomto případě velmi záleží. Normy, a především ty sociální, si sami tvoříme. Vzpomeňme třeba vývoj koupacího úboru nebo na přístup k právům žen. Osud společenských norem máme ve svých rukou. Dokonce se nemusí vždy vyvíjet k lepšímu. K životu politického (společenského) člověka nestačí normy pouze znát. Normy musí být přijaty za vlastní, být zvnitřněny. A respektovány.
S tím souvisí i etický rozměr tohoto průřezového tématu. Sami jsme velmi citliví na to, jak k nám druzí přistupuji, jak se k nám chovají. Chováme se ale vždy tak, aby mohl být náš skutek vyhlášen jako zákon? Překonat vlastní sobecké zájmy, být ochoten se nad sebou zamyslet, dokázat naslouchat druhým, umět hledat neagresivní způsob řešení konfliktních situací, to je velkým tématem tohoto bloku.
Neméně důležitou kapitolou je pak náš vztah k životnímu prostředí. I ten velmi úzce souvisí s mírou vyzrálosti každého z nás. Nejde o to umět odříkat fráze o nutnosti třídění odpadů. Musím sám cítit, že je třídit chci, a to i v případě, že k tomu určené kontejnery stojí „až“ na rohu naší ulice. Největší nebezpečí tkví v tom, že můžeme učit nedotknutelné pravdy, děti nám je zopakují, přece ať má kantor radost, ale zůstáváme na úrovni slov.
Osobností jsme každý z nás, osobností se rodíme. Pomozme dětem dozrát v osobnost s velkým O.
Mgr. Josef Makoč