Když se na jihočeské návsi objeví černoch, vzbudí určitě značnou pozornost. Pokud si k nám exoticky vyhlížející člověk přisedne do kupé ve vlaku nebo nás tetovaný číšník obsluhuje v restauraci, máme minimálně smíšené pocity. Za ně se nemusíme stydět, vždyť takto nás vybavila matka příroda. Nesmíme však připustit, aby tyto pocity ovládly naše vědomí a omezovaly nás.
Rychlé soudy bez znalosti věci, škatulkování a bezmyšlenkovité přejímání názorů většiny je pro mne znakem omezenosti. Můžeme naše žáky vybavit vynikající znalostí faktů. Můžeme vychovávat zručné řemeslníky, lékaře, vědce. Přesto z nich můžeme vychovat, byť profesionálně zdatné, omezence.
Naše země se na dlouhá léta uzavírala před „škodlivým vlivem nepřátelských“ kultur. Zrůdná ideologie byla však namířena i proti vlastnímu národu. Všichni, kteří nesplňovali režimem stanovený ideál, byli ze společnosti vyloučeni.
Týkalo se to těch, kteří měli jiný názor, či byli zdravotně nebo mentálně handicapovaní. Minimálně dvě generace Čechů byly podporovány ve vytváření stereotypů, předsudků, nesnášenlivosti, či dokonce fobií. Naše hranice byly uzavřeny pro každého, kdo nepřicházel z podobně manipulovaného prostředí. Občas dnes zaslechneme hlasy volající po návratu starých pořádků. Jsou pouze důkazem zrůdnosti diktatur. A našich tendencí k pohodlné stádnosti.
O tom, jak velké je toto zlo, není třeba dlouze přesvědčovat. Každý den nás sdělovací prostředky informují o sílící vlně nesnášenlivosti a agresivity. Smíšena s nespokojeností s vlastní životní úrovní či s malou profesní uplatnitelností tvoří velmi výbušnou směs. Vybíjíme si zlost z vlastních mindráků na někom slabším, na někom, kdo je v menšině. Označujeme příslušníky jiných národů hanlivými přívlastky. Vysmíváme se odlišným kulturním zvykům, pohrdáme cizinci, kteří vykonávají prospěšnou, leč společensky nízko hodnocenou práci.
Pokud se pak někdo pokouší o pozitivní přístup, např. k menšinám, může se stát, že nejedná přirozeně, ale uchyluje se ke strojenému a přehnaně empatickému postoji, veden jakousi lítostí a pocity zahanbení. Takový styl nakonec stejně vychází z pocitu nadřazenosti a ve svém důsledku může být ještě více nepříjemný a urážející.
Z našich žáků nechceme na základní škole vychovávat společenské vědce. Chceme z nich vychovat vyrovnané a hrdé bytosti. Takové, které budou s respektem a přirozenou touhou poznávat odlišnosti a rozdílnosti světa. Předsudky nejsou jen záležitostí inteligence. Je to též záležitost srdce. Žáci si musí uvědomit, že rozdíly v hodnocení, prožívání a chování jsou výsledkem staletého procesu. To, jací jsme, závisí velmi na tom, jací byli naši předkové, jakým způsobem života žili, jaké vyznávali hodnoty, v jakém žili vztahu s životním prostředím, v jakých klimatických a geografických podmínkách, s kým přicházeli do styku…
Narodili jsme se do doby, kdy si potravu sháníme v supermarketu a ne v kajaku s harpunou v ruce. To nám však nebrání dozvědět se více o různých i vzdálenějších kulturních modelech, o mnohotvárnosti vztahů mezi člověkem a přírodou.
Mgr. Josef Makoč